Kde končí Západ? O psaní dějin, dohánění a sebevědomí
Pavel Himl
|
Pavel Himl působí jako docent na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy , pavel.himl@fhs.cuni.cz další články autora
|
Nejen společnosti, ale i historické vědy středovýchodoevropských zemí se po politických změnách z přelomu 80. a 90. let 20. století začaly „navracet do Evropy“, resp. k „normalitě“. V historiografii to znamenalo návrat k pluralitě metodologií, ale i institucí či časopisů. I české humanitní vědy se tak měly stát „srovnatelnými“ a „konkurenceschopnými“ přinejmenším v evropském měřítku. Článek poukazuje na to, že třicet let po společenských změnách se tato očekávání naplnila jen v omezené míře. Nejen že v hypotetické volné soutěži idejí a konceptů přetrvávají či se dokonce prohlubují nerovnosti ekonomické a kulturní. Pokud neexistují nadnárodní veřejné instituce a publikační platformy, lze pochybovat i o rovném přístupu na hřiště, na němž taková soutěž probíhá. Dějepisectví tedy není univerzalistickou vědou, a to nejen z perspektivy zemí třetího světa, jak poukázala postkoloniální kritika, ale ani ve vztahu ke střední a východní Evropě. Východisko však článek nevidí ve strategickém esencialismu, který by specifickou zkušenost zemí tohoto regionu nadřazoval historiografickým standardům a hodnotám, nýbrž v nepohodlném sebevědomí, s nímž je třeba epistemologické, ale i „provozní“ předpoklady jakéhokoliv dějepisectví konfrontovat z různých perspektiv.
Klíčová slova: psaní dějin, nerovnosti ve vědě, (nezápadní) Evropa, postkoloniální kritika