dostupná čísla


Internet a historické vědění

Pavel Himl

4.11.2014

Dějepisectví se nachází ve zvláštní rozpolcené situaci – na jednu stranu iggersovská postmoderní výzva zpochybnila či zproblematizovala některé oborové jistoty jako např. přímočarý vztah mezi sociální realitou a její textovou reprezentací či vědeckou autoritu jako takovou, širší veřejnost na druhou stranu historiografii stále považuje za sociální vědu s pravdivostním nárokem a od jejich představitelů chce stále slyšet „jak to vlastně bylo“. Zároveň však v posledních letech došlo k určité demokratizaci „dělání historie“ v podobě nejrůznějších lokálních, školních či komunitních historických projektů, sběru vzpomínek či obecně studia paměti. Paměťová studia bývají svou pluralitou někdy dokonce stavěna do protikladu k autoritativní akademické historii (a zapomíná se přitom na snahy či strategie o dominování paměti nebo manipulaci s ní). Do vytváření a sdílení historie se v každém případě zapojuje stále větší počet osob mimo okruh těch, které prošly školením v této činnosti.

Schopnost „produkovat dějiny“ (a to nejen rodinné vzpomínky) byla dříve do značné míry vázána na tištěná média a přístup k nim zase na určitá kvalitativní či kvalifikační kritéria (např. vzdělání nebo odborné posouzení textu). Nástup internetu znamenal v tomto ohledu výrazný předěl. Nejde přitom jenom o otevření publikačních možností většímu počtu osob. Podobně jako tomu bylo u knihtisku, mění funkce internetu, zejm. hypertextualita a strojová kontextualizace, ale i nové médium samo o sobě povahu samotného textu, jeho recepci a v konečném důsledku i povahu poznávání. Společenské, politické, resp. obecně mocenské zájmy se v digitálním světě neprosazují méně, ale jinak, vliv na interpretaci informací mají ale přímo i techniky jejich zpracování a zpřístupňování. Proto jsme se vztahu internetu a dějepisectví rozhodli věnovat v tištěném čísle 1/2014 diskuzní blok.

Jeho příspěvky spojuje v obecné rovině právě otázka po tom, jak internetové prostředí proměňuje historické poznání. Autoři vycházejí z rozvoje digitální komunikace jako z faktu. Byť s ním dějepisectví zpočátku příliš nedrželo krok, shodují se všichni v tom, že na akademické půdě ani ve veřejnosti nelze způsoby vyhledávání informací v podobě „googlování“ nebo používání Wikipedie ignorovat. Poněkud odlišné jsou jejich názory na to, jak k těmto zdrojům přistupovat – pohybují se od návrhu zapojit wikipedickou tvorbu historického faktu přímo do výuky po kritiku užívání této online encyklopedie (zejména studenty bez pedagogického vedení) s poukazem na její pouze zdánlivou informační stabilitu a problematickou kvalitu. Analýza editování konkrétního hesla ukazuje naproti tomu možná poněkud překvapivě na jistou interpretační konzervativnost Wikipedie, danou péčí jádra uživatelů o nekontroverznost textů. Otázkou samozřejmě zůstává, jak se onen neproblematický střed Wikipedie ustavuje a v jakém je vztahu s interpretačním mainstreamem toho kterého (národního) dějepisectví. Rozdílné jsou i kontexty, do kterých jednotlivé jazykové verze Wikipedie „strojově“ zasazují určité téma – zatímco v české verzi se německé obyvatelstvo českých zemí výrazněji objevuje až v souvislosti s událostmi 20. století, v německé verzi odkazuje text o sudetských Němcích na článek o podstatně delších dějinách německé populace. Zde na webu DTK uvozujeme diskuzní blok tištěného čísla příspěvkem Jana Sokola, který na Wikipedii nahlíží se zkušeností jejího aktivního přispěvatele.

Vedle informační nestálosti, resp. nejasného autorství a autorské odpovědnosti (a z nich vyplývající možnosti manipulace) je možné poukázat také na chybějící či zcela odlišnou materialitu internetových zdrojů. U klasických písemností může archivní kontext odrážet nejen pozdější zacházení s nimi coby s historickým pramenem (pořádání, konzervace), ale může souviset i s jejich funkcí a užitím jakožto „živého textu“ v rámci dobové instituce nebo pro osobní potřebu a jako takový je důležitý pro jejich interpretaci. I uspořádání písemností a jejich vzájemné sousedství v archivních kartonech má pro historiky svou vypovídací hodnotu, byť ta může být založena na logice odcizené původnímu účelu pramene, podobně jako u strojové kontextualizace či při nedůsledném či mezerovitém online zpřístupnění. Jakákoliv výběrová digitalizace, nerespektující strukturu stávajících fondů a sbírek, je de facto novým pořádáním a i zde je na místě požadavek jejího odborného provádění.

Na rozdíl od webů tradičních informačních institucí, jako jsou knihovny, archivy, média, ale také již zavedených portálů, nevykazují odkazy na webové stránky některých jiných, pouze virtuálních zdrojů srovnatelnou stabilitu. Pomineme-li okolnost, že komplikované a do značné míry kryptické kombinace neobvyklých znaků, určené ke kliknutí a nikoliv přepisu, ztrácejí u výhradně papírových publikací praktickou použitelnost, mění efemérnost a neověřitelnost dalších webových zdrojů zažité nároky, které klademe na historické texty. Není to však „problém“ badatelů a badatelek, kteří by si usnadňovali práci a čerpali z webových zdrojů, jako spíše obecná tendence, resp. tlak publikovat více nebo výhradně na internetu. Mění se tedy povaha společenské (informační) matérie a historikové a historičky se vyrovnání s těmito novými archivy (včetně sociálních sítí) nemohou dost dobře vyhnout.